Cookstown 100

30.04.2010 17:38

 

Report z Cookstownu.

 

Sopka se uklidnila jenom kvůli nám a den před odletem bylo jasno že letíme směr Dublin. Let proběhl hladce. V Dublinu jsme byli někdo kolem 01.00h. Rychle ven a hledat bus směr Banbridge.

 

No ujel, tak hoďku vysmrkneme na druhej. Zatímco si Indi s Czrurbesem balili nějaký šílený cigára, já jsem hledal čeho bych se kde napil. Bus je tady, nasedáme, jedeme.  Vystupujeme, Trevor čeká. Jdeme k jeho známému a dáváme pivo, kafe a kouříme. Indi s Czrubim zůstávají nocovat zde a já s wusou se malým Fiatem posouváme ješte o další hodinu jízdy dál do našeho irskýho azylu v Lurganu.Říkám Fiatem, ale ono to je vlastně největší Yamaha, protože trevor sloupnul z masky logo Fiat a dal tam logo Yamaha.

 

Samozřejmě že řídí Trevor, protože já bych se s levořízením zabil v první zatáčce. Tři dny mě tam vozili a stějně jsem si nezvykl. Projet křižovatku nebo správně opustit kruhák by byl pro našince nadlidský úkol. No, byli jsme v bejváku, typický irský bydlení, domek, hodně malých místností, zima.

 V 5hodin ráno jdeme „spát“.  Je mi zima jak v Rusku, tedy jak v Irsku, tak si pouštím elektrický vytápění v posteli. Ale po chvíli ho vypínám, abych neuhořel jako Hus, to raději hrdinně zmrznu jako Hanč s Vrbatou. Kolem desáté odjíždíme směr Cookstown.Někdo na foru psal, že sem vykulenej, ne nejsem, ani jsem nebyl, snad poněkud překvapenej.

 

 Depo je na čtyřech místech, ani jedno ale není v takový kvalitě jako parková úprava v Hořicích.Nemáš se kde umýt? Tvůj problém? Teplá voda? Zbláznil si se! Ale neva, chodíme po depu a já si prohlížím motorky, hledám „real road racing stars“. Jsou téměř všichni. Familie Dunlopů je nepřehlédnutelná, tady je Archibald, tady Donald, tamhle Pearson, a tamhle „bigstar“ Farquhar.

 

Hledám kde  vlaje zelenobílá vlajka, tam je náš českej ostrůvek. Indi, Czurbi, wusa a já, kvarteto českejch exotů. Ještě před tím mě autem ukazují trať….nevím kolikrát jsem řekl oblíbené spojení…no to si snad dělaj prdel…nejenom že úzký, nejenom že šup za roh, nejenom že skoky, ale na některých místech hodně moc rozbitá trať. Zjišťuju, že Hořice jsou Grand Prix.

 

No nic,jdeme se na ty střelce podívat. Pivo mě u stánku neprodají.Ne proto, že bych nevypadal na 18, ale proto, že ho nesmějí prodávat. Lemtám nějakou fantu a okusuju hambáč. Kamera a foťák pracují a my se posouváme podél tratě dál a dál z prostoru startu a cíle. Nemá smysl se detailně rozepisovat o jednotlivých místech, na videu, který vytvořím, to bude jasně vidět. Trenuje se o stopéro, Indoš jede ve čtyřech třídách. Osobně mě pozitivně překvapila třída Twin. Na průjezdech jednotlivých úseků, je jasně vidět, kde mají jezdci mozky a srdce. Někdo na správném místě, někdo má mozek v prdeli a někdo jede, jako kdyby mozek neměl.

 

Abych měl pěkný záběry, musel jsem párkrát vylézt na ránu. Jeden z fotografů na to šel od podlahy, nebo spíše od silnice. Ležel s foťákem na oku na silnici. Bylo to hned na dopadu po skoku, tam mu lítali kolem hlavy tak metr.

 

Na začátku jsem říkal, že kvůli nám sopka přestala blbnout a kvůli nám za celé 3 dny nepršelo! A to je tam v těch podmínkách malej zázrak. Do elektricky vyhřátý postele jsem se vrátil ani nevím kdy. Ráno jsme jeli na závody. Musím připomenout, že se trenovalo v pátek a závodilo v sobotu. Proč? No protože neděle, je od slova “nedělat“, takže ani nezávodit.V den hlavních závodů jsem se pohyboval mezi depem, startem a zatáčkami před cílem. Hodně času trávím u Indiana, kecáme, bavíme se, snad má ve mně i nějakou podporu. Jede se asi 15 závodů, některý třídy, tedy jejich názvy ani moc nechápu. Žádnej sběrací vůz odpadlíků, nezájem, nejede ti to, tak se do depa dostaň a pro motorku si pak dojeď. Indian má odjetý dva závody, cítí se dobře, zvyká si rychle na trať a na ty lokeťáky. Před a po každým závodě spolu hodně mluvíme, moc ho nehecuju, spíš opačně. Ale vidím, že není nijak dramaticky rozhozenej.

 

Na řadu jsou „superbajky“. Hvězdy v prvních řadách. Startuje se ve třech vlnách. Indi23 jede až z té třetí.Asi schválně, protože to, co nám pak předvedl jsem vlastně ani nedokoukal. Když prolít kolem brány u depa tak ve 150ti po zadním, tak jsem šel pryč a zapálil si další „luckystricke“.Z dálky jsem sledoval, jak se bílozelená šmouha letící kolem depa proklouzává dopředu.Už je za ním i takovej borec jako Barrows a před ním už jenom extrovní elita této šílené disciplíny. Zelená kawa23, letí do cíle po zadním na sedmým místě. Nechci nic přehánět, ale bralo mi to dech. Proč, i to je patrný na videu. Objímáme se, Indi se celej klepe, musíme mu s Czurbim pomoct svléknou výstroj.

 

Nepatřím mezi pochlebovače, ale to co tam Michal předvedl, byl naprosto famozní závod. V rozhlase slyšíme stále air kawasaki…czech rider michal dokupil…od té chvíle chodějí davy ke stanu a chtějí s Indianem fotky, podpisy, gratulace. Přijdou i fotografové prestižních motoracingových časáků.

 

 Indi se umí prodat, nejenom svým jezdeckým pojetím, ale i chytrým mediálním výstupem. Mává divákům, což mi od jiných tam hrubě chybělo, gumuje, jezdí po zadním, ač je to tam zakázaný. Ale lidi to chtějí a Indi to ví, tak jim to servíruje.

Výsledkovou listinu z tohoto závodu si Indiane orámuj a vystav a ukazuj všem těm ,kteří tě pomlouvají. Řekl jsem Indimu jednu větu…tak teď už ty vole mezi ně patříš….Barrows ani Gilmore se necítí potupeni, že zůstali na Indim a i to je vyjádření respektu.

 

Je tu poslední závod a to jsou Twiny, tedy „esvéčka“ Suzuki. Mají racingový kabáty ale jinak bez velkých změn od serie. Indi si pochvaluje jak to je poslušný. Startuje ze třetí řady a hned na startu poskočí o jeden flek vpřed, pak o další, o další a už je druhej….před ním už pouze mistr Farquahr. Ale mistr Farquahr jede i na Twinu jako střelenej a ve svým čtvrtým startu bere čtvrtej zlatej věnec. Indian končí na druhým místě. MISSION COMPLETE….GAME OVER…

 

Pokud to srovnám s Hořicemi. Téměř žádný zázemí v depu, žádný svozáky, velmi nebezpečná místa, vysoky obrubáky, stromy bez obalů, zdi bez obalu. Neinformovanost do depa rozhlasem co teď a co potom, chyběly výsledky.Povrch tratě podstatně horší než u nás. Tyto závody mají svá specifika. U nás by závod podobných parametrů nikdo nedovolil. Ale to neřeším, jinej kraj, jinej mrav.Co mě překvapilo, že tam chyběla větší symbioza jezdců s diváky, myslel jsem že uvidím nějaký bouřlivý ovace.Ale ne, spíše komorní záležitost.

 

 

Velký pozitiva jsem ale viděl ve dvou věcech. Pokud hrozí nebezpečí a vylítnou žlutý vlajky, VŠICHNI OKAMŽITĚ zvolní a to tak, že jedou tak 60km/h. Druhá věc, byla naprostá poslušnost, a respekt diváků k traťákům. Když dali píšťalou najevo, že se jezdci blíží, nikdo se nikam nehrnul a okamžitě zmizeli do bezpečných zon i za cenu že nestačili doběhnout na své místo. Mají tam ještě jednu specialitu.Když někdo spadne a jeví se to jako vážné, „redflag“ vyvěšuje ten traťák, kterej je u místa nehody. Zajímavostí jsou i „flyingdoctors|“ na motocyklech , kteří absolvují první kolo ze startovním polem.

 

 

Jedeme s Trevorem a Ellie na véču. Guiness mě nechytil, tak dávám přednost Stelle.Steak je taky dobrej ale je to ho moc. Je tu poslední den, odjíždíme autem do Banbridge, kde sedíme v moto hospodě. Po zdech visí obrazy Dunlopa, Indi se podepisuje i tady. Přijíždí bus, nasedáme,  máváme, jedeme, letíme, přistáváme. V pondělí do práce, jsem unavený, ale není čas na odpočinek. V úterý letím na 3 dny do Barcelony, tentokrát za svou druhou zálibou a tou  je fotbal, zápas FC Barcelona – Inter Milano.

V Irsku to byl GOOD RACE, v Barceloně GOOD DAYS….takže BEAUTYFULL DAYS….a teď zase do práce